Zvěsti nelhaly. Třetí díl série Splinter Cell je přesně takový, jaký očekáváte – naprosto skvělý. Už od začátku jsem tu byl jako doma, což nejlépe reflektuje moje naskočení na tenhle zážitek, bez jakéhokoliv tutoriálu. První mise je totiž regulérní level, který vás nevodí za ručičku, ničemu neučí, (s)prostě vás vhodí do vody a buď se naučíte plavat nebo se naopak utopíte. Až později jsem zjistil, že v menu si lze pustit instruktážní videa, ale upřímně jsem mrkl jen na jedno a ze zvědavosti. Hra totiž jinak navazuje prakticky vším na předchozí dva tituly, takže pokud máte je v malíku, není důvod zahálet.
Pokud jsem u Pandora Tomorrow psal o tom, že se tam obrousily hrany diamantu, tak nyní je tento drahokam vyčištěn k nezpochybnitelné perfektnosti. Hratelnost nedoznala moc velkých změn, protože to tahle hra vlastně ani nepotřebovala, ale evoluce tu je znatelná, byť je to místy jen v detailech. Sice mě osobně zamrzela absence SWAT pohybu, ale jinak můžu pět samou chválu. Střelba je přesnější, nově tu máte i ukazatel hlasitosti, přibylo hackování (a to i u skenerů sítnice), před misí si volíte jeden ze tří druhů výbavy a dosud nevídanou věcí je několik druhů úkolů.
Kromě klasických primárních, které musíte udělat, abyste dokončili misi, tu pak jsou i sekundární a oportunistické. Ty poslední jmenované jsou takové nijaké, vždycky musíte udělat věc Y a to X krát. Takže třeba najít pět beden rozesetých po levelu. Ale nejsou důležité a nevyžadují se pro úspěšné dokončení hry. Na druhou stranu sekundární úkoly sice také nejsou po vás vyžadovány, ale když je nesplníte, tak se v následujícím levelu překlenou mezi primární. A těm se, logicky, již nevyhnete. Přišlo mi to celé jako zajímavá myšlenka, protože jsem se často sám sebe ptal, jestli tu strávím ještě pár minut navíc a pokusím se splnit sekundární cíl, nebo si to naopak nechám na další misi.
Samotná hratelnost ale nedoznala velkých změn a to je jen a pouze dobře. Přišlo mi, že se to ovládá o trošičku lépe než PT, ale to může být třeba mým sžitím se s tím ovládáním. V levelech dojde opět na určité hrátky se světlem a stíny a líbilo se mi, že se to celé více opírá o volby. Často vede k cíli více cest, většinou máte po ruce i potřebné nástroje, jak se s nepřáteli vypořádat, ať tak či onak (myšleno bez zabití nebo jako totální psychopat) a i když vám hra sem tam hodí nějaký ten klacek pod nohy, tak s grácií sobě vlastní o něj lehce zakopnete, ale rozhodně nespadnete na zem. Tím chci kulantně říct, že dojde na pár sekvencí, které jsou akční a dle mého skromného názoru škodí celkovému zážitku. Jasně, z příběhového hlediska to dává smysl, ale když vám hra najednou spawne několik nepřátel, kdy i jeden vás může poslat pod drn dříve, než řeknete nahlas podtitul téhle hry, tak to je na pováženou. Naštěstí jde zase kdykoliv ukládat, takže má klávesa pro rychlé uložení se zapotila při hraní snad víc, než já…
Mezi nepřáteli slaví premiéru drony. Nesnášel jsem je. Opravdu z duše jsem je nenáviděl a nadával, kdykoliv jsem jeden z nich spatřil. Létají si po obloze, hlídkují větší prostranství, které osvěcují svým světlem. Nejde je zničit, zbytečně vás otravují a musíte je neustále na chvíli deaktivovat, zatímco se plížíte kolem lidských nepřátel. Vážně to nebyla zábava, ujít pár metrů, pak zamrazit dron na místě, pak zase ujít pár metrů, přičemž se vyhýbáte hlídkám a pak se zase věnovat tomu dronu, rychle, než vás označí. Kromě světla má totiž i kulomet, který z vás nadělá řešeto. A jediné, na co se v té chvíli zmůžete, je bouchnutí pěsti do stolu a vyslání nějakého velmi sprostého slova k tomu nezbednému létajícímu šrotu. Díky bohu, že byly jen v jednom levelu.
Co naopak musím pochválit, je inteligence nepřátel a jejich celkové chování. Přišlo mi, a můžu se mýlit, že zde tak nějak více drželi při sobě. Že místo po jednom šli na některá místa hezky v páru, což mi způsobilo pár šedin, protože jsem je neměl jak tiše sundat. A zavýskal bych radostí, kdybych nesbíral bradu z podlahy, když mě jeden nepřítel slušně přechytračil. Na začátku druhého levelu jste na lodi a ve tmě a já si říkal, že tam pomocí písknutí pošlu nepřítele, kterého ručně stručně zpacifikuju. A on se mnou neskutečně vyběhl, protože když uviděl, že je tam černočerná tma, vytáhl z kapsy světlici a pořádně si na tu situaci posvítil. Doslova.
Rovněž mi učaroval výslech nepřátel. Neplatí to pro všechny, ale hromada vašich protivníků má co říct. A bylo zábavné sledovat, jak se každý z nich vypořádá se situací, ve které se nachází, po svém. V Samově náruči a s pistolí u hlavy si někteří hrají na hrdiny a nic neprozradí, zatímco jiní vám odhalí všechna tajemství a ještě vás slušně poprosí, jestli byste je nemuseli zabíjet, ale že by stačilo jen omráčení, když byli tak k užitku. Děkuji. Rozesmálo mě třeba to, když Sam řekl jednomu nepříteli, že mu může uřezat jeho ucho a on na to totálně chladně odpověděl, že klidně, protože má stejně dvě. Nebo když jsem slyšel tu obrovskou paniku v hlase nebožáka, který mi sdělil roztřepeným hlasem, že pro mě nemá vůbec žádné užitečné informace, jen aby o pár sekund později vykoktal, kde se nachází lékárnička.
Celkově tu musím pochválit tyhle rozhovory, ať už se bavíme o těch v Samově pevném sevření, těmi mezi strážnými (které jsou někdy hodně vtipné) a pak i co se týče vašich přátel. Přišlo mi, že je tu tak nějak více humoru a často se vtipkuje, což ale nijak nesráží vážnost celého zážitku. Jen to ještě o něco více prohlubuje charakter Sama Fishera a jeho spolupracovníků. I ty vedlejší postavy mi tu přišly zajímavé, z nichž vyčnívá starý navrátivší se Shetland a pak vědec nebo co to bylo. Ten se objeví tak náhle a chová se tak prapodivně, že jsem každou chvíli čekal, kdy mi vrazí kudlu do zad. Ale ne, on to je ve skutečnosti vážně jen podivný člověk, v jehož společnosti byste asi začali zpochybňovat svůj vlastní úsudek o vašem vkusu na přátele.
Třetí Splinter Cell poté opět nabízí zajímavý a slušně propletený příběh, kdy mi nejvíce sedla ta osobní rovina. I proto mi přijde divné rozhodnutí, vyřešit tuhle dějovou linku v předposlední misi, zatímco ta závěrečná je taková jiná. Sázky tam jsou samozřejmě na maximu, ale už je to takové odosobněné. Zatímco ta předposlední mise má i skvělou závěrečnou scénu. Konec jsem si užil, jen bych osobně ty poslední dvě mise přehodil, ale není to nic, co by pokazilo dojem z toho všeho.
Co ovšem musím kritizovat a jednalo se o mé největší negativum, je výběr levelů. Nechápejte mě špatně, jedná se o bravurně nadesignované lokace, které je radost prozkoumávat, hledat skulinky, kudy lze obejít nepřátele a takticky uvažovat nad tím vším, abyste postupovali tiše jako myška. Ale Pandora Tomorrow přinesla svěží vítr v podobě džungle a lokacích odehrávajících se i jinde, než jsou interiéry, místnosti, chodby atp. Zde se k tomu opět vracíme a i když tvůrci přihodí sem tam něco neotřelého, tak se to nikdy nevyrovná bujné vegetaci v zelení oplývající džungli. To je pro mě největší mínus a důvod, proč jsem si to neužil na sto procent.
Na závěr se zmíním krátce o technickém stavu. Nainstaloval jsem si pár patchů (podpora širokoúhlého rozlišení, podpora Steam rozhraní, podpora EAX, oprava termovize a vyšší rozlišení u videí) a můžu říct, že mi to jelo jako po másle. Vizuál je parádní, hudba taktéž a o dabingu nemá smysl mluvit, protože je opět kvalitní.
Splinter Cell: Chaos Theory je skutečně nadčasová hra. Jedná se o titul, který bych rozhodně doporučil zahrát všem milovníkům plížení a je super vidět, jak se tahle série vyvíjela a s každým dalším dílem přicházely změny k lepšímu. Evoluce Splinter Cell zde dovršila svého vrcholného stádia a i po dvou dekádách se jedná o jeden z vůbec nejlepších titulů v tomhle žánru.
