Jsou hry, které nestárnou. Tituly, jenž si jde zahrát i dekády po jejich vydání, a přesto mají hráči stále co říct. Jedná se o zážitky, které odolaly zubu času. Hitman: Codename 47 mezi ně ale nepatří…
Nyní už chápu, proč dost lidí odrazuje od hraní prvního dílu Hitman série. I přesto, že jsem neočekával úplně totožný zážitek, jaký nabízí novější tituly, jsem byl místy překvapen. Překvapen tím, jak je to celé takové schizofrenní. Často se totiž zdá, že to je jen čistá a ne moc povedená střílečka, na kterou pak někdo silou narouboval stealth prvky. Jenže ani jedna strana téhle mince není dobrá. Střílecím pasážím se nevyhnete. I když se budete řídit tím, co po vás hra chce, dostanete se k několika přestřelkám. Jenže samotná střelba je špatná, podivně se ovládá, headshoty někdy zabijí nepřítele na jednu ránu, někdy na pět, nedokonalá je i vyváženost vaší výzbroje a hřebíčkem do rakve pro mě osobně bylo to, že u některých zbraní je sbíráte do inventáře, i když by bylo logičtější si z nich vzít jen náboje. Takže se vám pak v inventáři válí třeba pět totožných pistolí, kdy u každé máte pár nábojů.
Bohužel ani to plížení nebo změna oblečení není nic, o čem bych tu mohl básnit. Respektive šlo by to, ale neslo by se to v silně negativním duchu. Nutnost vyměnit oblečení je tu jen párkrát, někdy ani to nepomůže, abyste se dostali dál a nepřátelé mají oči i vzadu. Jak jinak si vysvětlit, že když si to za nimi kráčíte a vytáhnete škrtidlo, tak najednou o vás ví a už po vás střílí a hlásí na všechny strany poplach. Snad jen pár misí z těch třinácti jde dohrát tichým stylem, což z nich v mých očích automaticky činí ty nejlepší v téhle hře. U zbytku vždycky ke konci dojde ke střílení, což tak nějak degraduje celý ten zážitek.
Právě tato dvojakost, tohle rozpolcení hratelnosti, vyústilo v podivnou míchanici. U novějších her, když už se tasí zbraně a kulky létají všude kolem vás, víte, že jste něco pokazili. Tady to ale nic neznamená a klidně můžete projíždět celou hru jako nůž máslem, střílet vše, na co narazíte a trest nenásleduje žádný.
Hru jsem si tedy neužíval, respektive byly tu části, které byly super, jen aby poté následovalo něco, co bylo úmorné, zbytečně složité a snad už v době vzniku zastaralé. Bez mučení se přiznám, že jsem záhy začal používat návod, protože bez něj by se herní doba nafoukla a kdo ví, zda bych u toho vydržel do konce. Rovněž jsem později, zhruba od třetiny, sáhl po cheatu nesmrtelnosti. Protože zdejší přestřelky jsou skutečně neodladěné a je až příliš snadné jít pod drn, což nepotěší, když jste už těsně u konce mise a v případě nezdaru ji musíte opakovat celou znovu.
Opakovat znovu? Ano. Není tu systém ukládání. V případě smrti vás teda hra milosrdně umístí na nedávnou pozici v levelu, ale to mi přišlo k ničemu, když se stav nepřátel nemění. Takže pokud o vás ví a jdou vám po krku, tak po vaší smrti a druhé šanci jste opět v jejich hledáčku, což vede ke spirále úmrtí a nevyhnutelnému restartu mise. A jelikož hra nejde ukládat, tak jedna sebemenší chybička může znamenat, že to celé musíte opakovat znovu. Třeba když omylem zabijete někoho, kdo měl blízko k cíli a jeho eliminací jste se připravili o možnost se s ním setkat. Nebo když vás někdo nachytá na švestkách, jak děláte věci, které byste neměli. K tomu si samozřejmě připočtěte možnost zemřít v jedné z mnoha přestřelek, kdy stačí chvíle nepozornosti a už to do vás nepřátelé pálí ze všech stran a jste jako řešeto. Ze mě se stal několikrát lidský cedník a můžu říct, že to často bylo frustrující.
Aby bylo dílo dokonáno, jsou tu přítomny i pády hry. Které potěší tím méně, čím dále se v misi nacházíte. Nespadlo mi to mockrát, ale vždycky jsem byl jak na trní, protože se mi některé pasáže nechtěly opakovat. Samotné mise dokáží být zábavné, netvrdím, že ne. A pokud víte co a jak, jde každá z nich dohrát do dvaceti minut. Nejlepší byla bez jakýchkoliv otázek část v hotelu v Budapešti. Tam to celé šlo projít bez jediného výstřelu a bylo to úžasné. Navíc cíl šel zlikvidovat několika způsoby, museli jste používat více mozek a šlo to tam jako po másle. Líbila se mi i první část v docích se sledováním štěnice v autě. A když na to dojde, tak i těch úvodních několik levelů stálo za to a bylo silně atmosférických. Oceňuji také to, jak jsou jednotlivé mise provázané, takže v první třetině hry sledujeme dva gangy, u kterých se snažíme, aby nenastolily příměří. Což znamená, že tu a tam zabijeme někoho z nich, na místo činu umístíme věc od druhého gangu a pak se kocháme tím, že rozepře mezi nimi narůstá. Podobně stavěná je i série misí v džungli, jenže zde je to takové nijaké. Levely jsou zbytečně obrovské a tudíž prázdné. A ten závěr, kdy se máte vypořádat s drogovým bossem byl neuspokojivý. Stejně tak podivný byl tutoriál, který byl jeden z nejhorších, co jsem kdy viděl. Jasně, naučil vás používat zhruba tu desítku zbraní, co ve hře je. Ale něco jako plížení tu nebylo, jen jednou jste vyměnili oblek a naučili se lézt po žebříku nahoru… Takže vás to vlastně vůbec nepřipraví na to, co vás čeká dál.
Pochválit bych chtěl příběh, který mi přišel hodně zajímavý a bylo super vidět agenta 47 v jeho začátcích. Naneštěstí jsem několik věcí vůbec nepochopil a zdálo se mi, že scénář má v některých částech slušné lapsy v logice. Závěr je ale skvělý, čímž nemyslím ten otřesný poslední level, ale samotnou cutscénu na konci hry. V poslední misi totiž jen střílíte. Bohužel.
Co se týče technického stavu, nemám si moc nač stěžovat. Graficky to bylo v pohodě, hudba dokázala vhodně dotvářet takovou neklidnou atmosféru a s patchem na vyšší rozlišení to jelo bez problémů. Jen teda uživatelské rozhraní neškálovalo s rozlišením, tudíž všechna ta písmenka byly jako breberky. Extrémně malé, místy stěží čitelné, ale člověk si na to po chvíli zvykl. Nastavení kláves jsem si musel upravit, protože to šíleně zastaralo (místo WSAD je to SXAD, sprint je na W, nabíjení na 1…). Samotné ovládání bylo horší, chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na různé kontextuální nabídky, ale myslím, že nakonec to nebylo zas tak špatné.
Hitman: Codename 47 je zajímavou exkurzí do časů, kdy hry byly jednodušší, těžší a ne úplně vyladěné k dokonalosti. Mezi klady určitě patří příběh, atmosféra a pár dobrých levelů. Bohužel ten zbytek celý zážitek sráží na kolena a činí z toho ne moc dobrou hru. Pokud chcete zjistit, kde začala cesta holohlavého zabijáka s čárovým kódem, můžete se zkusit do tohoto titulu ponořit. Nechci od něj totiž úplně odrazovat. Jen se připravte, že je to notně odlišný zážitek a je vysoká šance, že to ani nedohrajete do konce. A pro ty ostatní hádám, že by bylo nejlepší, kdyby se téhle hře radši vyhnuli a sáhli až po dvojce.
