Hades 2 je ukázkovým příkladem pokračování, které chce být větší, delší, propracovanější a epičtější. Zatímco jednička byla ve svém jádru rodinným dramatem, komornějším příběhem, ke kterému si šlo vytvořit osobní vztah, tak dvojka je oproti tomu pokusem o epos fantaskních rozměrů, u něhož jde o klasickou záchranu světa. Tohle je bezesporu ten největší rozdíl a důvod, proč myslím, že Hades 2 vlastně tak trochu selhává. Není to špatná hra, ale ta esence předchozí části zde chybí. Přišlo mi, že je to jako když si dáte vaše oblíbené jídlo, ale v jiné restauraci, než kam jste zvyklí chodit. Kde ho přece jen dělají trochu jinak, třeba ochutí něčím lehce odlišným a hned se ve vašem mozku objeví takový prapodivný pocit známého, a přece něčeho podivného. Těžko uchopitelné je pro mě osobně i to, přesně napsat, co mi tu nesedělo. Je to jako popsat sen, který se z mé mysli ihned po probuzení vypařil.
Hades 2 je prvním pokračováním vůbec od Supergiant games. A není divu, protože jednička byla velmi úspěšná, řecké báje a pověsti jsou bohatou studnicí zajímavých příběhů a postav a je tak jednoduché kolem toho všeho vytvořit další titul. A i přesto, že je tu několik rozdílů, tak se to do jisté míry hraje velmi podobně jako první díl. Opět je to rogue-lite, takže při průchodech vybíráte vylepšení pro vaši postavu nebo zbraň, bojujete s nepřáteli, umíráte a pak si permanentně vylepšujete sami sebe nebo dáváte bonusy, díky kterým se příště dostanete o něco dál. Rozhodně bych doporučil všem, kdo koukají po dvojce, si nejprve zahrát jedničku. Nejen, že zjistíte, jaké to vlastně je po hratelnostní stránce, ale rovněž se tak neošidíte o parádní titul, který dokázal, že i v tomhle žánru lze mít místo pro zajímavý příběh.
Obrovským rozdílem je poté změna protagonisty. Zapomeňte na prince Zagreuse, nyní tu je princezna Melinoë. Ta byla již od narození vychována mezi čarodějnicemi v Podsvětí, kde nalezla útočiště, protože si Hádův dům podmanil Chronos se svými pohůnky. Váš cíl je tedy zřejmý – dostat se až k vašemu úhlavnímu nepříteli a zabít ho. Samozřejmě, že ne vše je tak jednoduché, protože Chronos je ztělesněním samotného času, což znamená, že smazat ho z povrchu zemského dá slušně zabrat a chce to plán. Jenže to není vše. Velkou novinkou je to, že se taktéž podíváte i na povrch, kde bohové Olympu bojují s něčím… obrovským. Obě dějové linky jsou velkolepé, místy epických rozměrů a je jen na vás, kam se vydáte. Samozřejmě, že na konci se protínají, takže se musíte dostat jak co nejhlouběji to jde, tak i co nejvýše. Ale do určitého bodu je jen na vás, kam povedou vaše výpravy.
Zpočátku pro mě byl problém si na to vše zvyknout, protože mi celá ta dějová linka s Chronosem přišla strašně neosobní. Melinoë není Zagreus, což je plus, ale zároveň i mínus. Je jiná, jak chováním k ostatním, tak i motivací a její celoživotní cíl je zjevným výsledkem vymývání mozku, protože i když jí jde o záchranu vlastní rodiny, tak nikoho z nich ve skutečnosti nezná. Smrt Chronose je jen životním krédem, které jí bylo vtloukáno ostatními do její hlavy a ona sama je kvůli tomu celkem plochým, místy až neuvěřitelně naivním charakterem. Je sice osvěžující vidět někoho tak odlišného od Zagreuse, ale zároveň mi několik hodin trvalo, než jsem si na ni zvykl a i ke konci jsem k ní měl určité výhrady.
Totéž platí bohužel o příběhu, který se až moc snaží být epický, aby nakonec nic moc neřekl. U jedničky bylo jasné, proč Zagreus dělá to, co dělá. Člověk se s ním sžil, každý poražený boss byl krokem blíže ke svobodě a jakmile se poté narativ proměnil, dokázalo to hráče tak nějak oslovit. U pokračování mi příběh nějak extra nevadil, ale vlastně mě v určitých bodech ani nezajímal a já začal některé konverzace přeskakovat, protože se často omílalo to samé. Závěr příběhu je navíc nedokonalou tečkou, protože jednak je tu zvrat, který není vůbec zasloužený a pak samotný epilog je otřesný, rádoby komickou vložkou, k níž se dopracovat sice nebylo zas tak těžké, ale kdybych věděl, jak to dopadne, tak bych si rozmyslel, zda to neukončit dříve. Samozřejmě nemůžu spoilerovat, ale zatímco u prvního dílu to všechno dokázalo zahřát u srdce, tak zde je to nic moc a dokáže to pokazit dojem z příběhu a hry jako celku.
Veškerá má kritika k příběhu by se dala přenést i na postavy. Kromě navrátivších se bohů tu jsou i nováčci, co se týče hrdinů a postav z mýtů. Na jednu stranu je to hodně zajímavé složení a člověk si najde několik favoritů (Íkaros, Héraklés, Prometheus, Odysseus a Selene u mě vedou), ale na druhou musím s politováním říct, že mi dost z nich nesedlo. Samozřejmě je to o osobním vkusu, ale přišlo mi, že některé postavy jsou až moc antagonistické, lidově řečeno na facku a rozhodně bych je nebral jako spojence a nechtěl mít s nimi nic společného. Samotní bohové jsou v pořádku, zachovávají si každý své odlišné manýry a názory, takže to není v tomhle ohledu úplný propadák. Co bych zkritizoval je to, že se mi líbily obrázky postav více u jedničky, kde každá ta postava měla svůj osobní styl, zatímco tady je to takové nijaké. Stylizace je bohatší na detaily, ale ztratilo to to kouzlo (u jedničky měla každá postava svou vlastní pózu, která reflektovala její charakter, zatímco u dvojky všechny stojí rovně).
Aspoň, že ta hratelnost je parádní. I zde mi chvíli trvalo, než jsem si na to zvykl, protože tu máte pomalejší pohyb, více taktičtější souboje a možnost používat silnější typy útoků, které se ale dlouho nabíjí. Jenže jakmile to všechno zacvakne na své místo, nejlépe s pár permanentními vylepšeními navrch, je to slast. Postupně objevujete různé možnosti, jak vystavět komba pro svou zbraň, jaké útoky je vhodné použít pro každý z šesti vašich nástrojů zkázy (kdy každý má ještě čtyři varianty, s nimiž se často hraje velmi odlišně), k tomu si odemknete další a další schopnosti a než si to uvědomíte, utopili jste v tom desítky hodin a nemůžete přestat hrát. Kolikrát jsem si řekl, že tahle zbraň je super, jen abych později objevil ještě lepší a zábavnější na použití. A i novinky potěší. Jsou tu třeba speciální karty, které vám dávají bonusy. Nebo jde mít zvíře po vašem boku, taktéž s nějakou tou menší výhodou.
Novinkou je poté rovněž mana, protože přece jen jste čarodějkou, takže můžete kouzlit. Což znamená právě podržet tlačítko pro útok a nabít ho na více devastující účinek. Kromě toho je tu hromada sbírání. Zpočátku mě to zas tak nebavilo, ale nakonec musím říct, že veškerého materiálu jsem měl přehršel. Právě skrz tohle sbírání si pak odemykáte permanentní bonusy a i díky tomu není žádný průchod, byť nepovedený, ztrátou času. Jen je ze začátku lehce matoucí, kolik tu je toho celkem, protože je to násobně více než u jedničky. Ale zase bych řekl, že to přidává hloubku k hratelnosti.
Pochválit musím taktéž grafickou stylizaci, na kterou se opět strašně dobře dívá. Animace jsou parádní, dabing je opět ve vrcholné formě a co je nejdůležitější, tak hudba se znovu může vyrovnat těm skvostným skladbám z jedničky. Také se mi líbil vývoj dialogů u některých postav, dokonce i romance tu je povedená (pokud jako já zvolíte Íkara…). Bohužel některé dějové linky nevedou nikam a něco překrásného jako byl vztah Orfeuse a Eurydiky tu nečekejte.
Jsem si vědom toho, že tahle moje recenze může vyznít jako celkem negativní. V kostce si myslím, že dvojka je horší než jednička, ale stále se jedná o vysoce nadprůměrný zážitek, který dokáže zabavit. Hratelnost je opět špičková, zatímco příběh je naneštěstí podivně neosobní, s ne moc uspokojivým koncem a ještě horším epilogem. Aspoň, že ta hudba je opět jedna pecka vedle druhé a když přistoupíte na to, že to má celé pomalejší tempo u soubojů, tak se dostaví i vysoce návyková zábava.
https://youtu.be/okIIX9DL__c?list=RDokIIX9DL__c
https://youtu.be/YF1o_45IWp4?list=RDYF1o_45IWp4
https://youtu.be/E4VT-_mEM_0?list=RDE4VT-_mEM_0
